Poslední úsměv
...Stála ne mostě a svýma jemnýma malýma ručkama se držela zábradlí. Když se přes něj trochu naklonila, naskytl se jí pohled na burácející vodu. Byla rozhodnutá to udělat. Její život už za nic nestál. Byla sama a nejen navenek. Uvnitř sebe měla jen svoje city. Nemusela si lámat hlavu s tím, komu řekne jaké tajemství, jelikož věděla jen svá. Jen svá tajemství a prosby, které nikdy nebyly vyslyšeny. Ona přeci nebyla tak odlišná od ostatních dětí. Proto nemohla pochopit, proč jsou k ní ostatní takový. Tak chladní, nepřátelští. Přátelství? Co to je? Láska? U ní? Nepřichází v úvahu. Od kluků věčně slyšela jen uštěpačné poznámky nebo cítila rány, které jí téměř denně způsobovali. Každé ráno se bála sevřít kliku do pekla, kde jí nikdo nikdy nenechá na pokoji. Celý den jen seděla v lavici, nevnímala urážky spolužáků a přemýšlela, kdy už tohle utrpení skončí. Obvykle s posledním zvoněním vyrazila co nejrychleji z lavice, aby jí nikdo nestačil nastavit nohu a nezpůsobila si tak další zranění. Nejkratší cestou si to namířila domů, kde jí obvykle čekal mámin úsměv a pochvala za její úspěchy. Všichni viděli jen to, co chtěli vidět. Někdy se stavěla před zrcadlo, ubrečenýma očima se prohlížela a přemýšlela, jak se vlastně vidí ona sama. Slyšela ze všech stran všechno možné, jenom ne její pravé já. Ona ví, co je za člověka. Pomalu přelezla zábradlí a zahleděla se na svět kolem sebe. I když možná příroda vypadala romanticky a diskotéky lákaly partičky přátel si zatancovat, ona tento svět nenáviděla. Byl pro ní jen utrpením. Pohled jí utkvěl na hvězdnatém nebi. Lehounce se usmála a pustila se.........
